Ze tocim na bruslich, vime. O vikendu me napadlo, ze by se na nich dalo ujet 100 km. Dneska rano jsem to stahnul na maraton a protoze se maraton na bruslich jezdi malokde, skoncil jsem s uvahami na pulmaratonu. Ale to az casem, dneska jsem se jel proste jen svizne projet. Do mesta, zpatky, na Hlubokou zpatky, to dava neco malo pod 25 km, pekne. Cesta ubiha, cykliste mizeji za mnou:) Specialitou je obec Bavorovice, kde velenizka kvalita asfaltu mnohe bruslare po 300 metrech odsuzuje k navsteve mistni hospody (Svijansky maz za 22,-). Ja jsem vsak nezdolny (a mozna v tu chvili spis nemajetny), tak dal tlacim brusle pres hrbolaty povrch. Za vsi uz je to ok, jen mi trochu chrasti v prave bote. To je kaminek zaklinenej mezi koleckama, von vypadne. Omyl. Byl to sroub drzici druhe kolecko, ale nemylil jsem se v tom, ze vypadne. Do kopriv. Udelal jsem jeste dve tempa, kolecko zustalo za mnou a kutalelo se pomalu po asfaltu. Hledani sroubu v koprivach jsem po chvili vzdal, vzdyt takova vec stoji sotva deset korun, sebral kolecko a mazal dom. Tam beru jen penezenku a jedu na naves do specializovanyho kramu.
"Co to mate za brusle? FILy? Hmm, to nevedem. Zkuste se zeptat, kde jste je koupil... Ale jsou pekny, musely stat tak sestku, co?", aspon potvrzuje, ze za 2,7 tisic to byl dobrej kauf.
Nasleduje surfovani na netu, ze bych si sroub objednal. Trochu znejistuju, kdyz to nikdo nikde nenabizi, dokonce ani vyrobce ve svym e-shopu. Po chvili patrani nalezam jakysi univerzalni za 40,- Kc + postovne z Holomoce. Vypada to docela podobne, jako to, co potrebuju, ale presto se necham premluvit a vydavam se opet na misto nehody. Tentokrat poklusem. 25 minut vyklus, 40 minut hledani v trave, koprivach, humusu a mracnech komaru. Najit se da ledacos vcetne naustku na dechovou zkousku. Sroub nikde. Tak vybiham zpatky a na konec si davam ostrejsi dva kilometry, aby aspon neco z toho treninku bylo.
No a teprve doma me napada docela genialni myslenka – totiz podivat se do krabice od brusli, kde je jeste original zabalena brzdicka a jine nepotrebnosti a potrebny sroub. No a behem dvou minut je hotovo.
Do toho pise dlabaja.com , ktery, ac je sprintovym specialistou, dal prednost treninku na kvalitni mape Dlouha louka pred 3.kolem hummel sprint cupu. Flaska odhalil, ze na nadchazicich World Games se sprint pobezi v podobnem parku, nicmene ziskavat mapovou jistotu na moji mape, no nevim, nevim...
"Čau, je to moc pěkné v Budějovicích. Mapa se mi moc líbila. A myslím, že je to vhodný prostor i na velký závod. Díky těm mostům nad 4 proudovkou a řekami, by šlo dobře propojit to historické centrum s parkem. Třeba se tam někdy v budoucnu něco udělá.
Olaf"
Ano.. V Budejovicich by chtel zit kazdy.. Krome me, teda:)

P.S.: Zitra prichazi na radu revize mapy Pod Bezdrevem (1:10000, autori RadHost a ZdeBla) a do tiraze prijde i napis: Nase mapy si pochvaluji predni cesti reprezentanti...:)

Jezdit na orienťáky vlakem, to už je normální underground. V posledním pátečním motoráku, který jede z Mostu do Nového Města, sedí z 270 přihlášených rogainerů jen Tesil a Šumák (a Tojnarovic rodina bez tatínka).

I když má být za chvilku hotov chutný pořadatelský buřtguláš, jdeme na večeři do nedaleké horské chaty Vitiška, kde beerborec.cz inzeruje Rohozecké pivo. Opravdu tam je, ale bohužel s ním i nápis „Heute geschlossen“. Popocházíme pár kroků do chaty Mikuláška, kde je sice gambáč, ale zato „Heute geöffnet“. Hned po vstupu jsme ovšem vypakováni majitelkou, že máme smůlu, neb se vaří večeře pro hosty a nikdo nestíhá. Jedno auto zaparkované před chatou a pokuřující kuchařka na terase sice hovoří jasnou řečí, ale proč ne... Následuje pěší přesun do nádražky v Moldavě. Chutné hotovky za solidní cenu, ucházející Budvary za solidní cenu, co víc si přát.

V centru popíjíme žatecké a pozorujeme pořadatele-alchymisty, jak stále připravují buřtguláš. Náročná logistická operace se poněkud protahuje: náš soused čeká na svoji porci od půl osmé do půl jedenácté. Díky ti, moldavská nádražko!

Před devátou ranní přicházím na shromaždiště a nechápavě sleduju, jak skoro každý borec pije pivo. Tohle na Jihu nevidíš. Tak to nesmím náš oddíl a kraj zahanbit a dávám si taky. „Vyprošťovák?“ ptá se Žíža. „Přece nebudu trhat kolektiv, tady to pije každej.“ „To myslíš ty čaje v půllitrových kelímkáčích?“ Aha. Žíža si dává buřtguláš a chválí práci kuchařů. Sice poněkud zdlouhavá, ale zato důkladná a kvalitní!

12.00: start! Postup na první dvě kontroly připomíná masový dálkový pochod. Zvláště padesátka – kupka uprostřed bažiny a kosodřeviny – se mění v pročesávání terénu mnohačetnou rojnicí. Nakonec to vzdáváme, protože už jsme určitě v nějakém jiném močálu, daleko od hledaného prostoru. V tom okamžiku kolem nás prochází team s potěšitelnou informací, že kontrola je jen 50 metrů od nás. Tak sláva. Ale už po necelé hodině máme totálně promočené boty a H2O v jakékoli podobě pak bude naším věrným společníkem až do konce závodů.

Uhýbáme projíždějícím bikerům, kteří tu dnes mají paralelní závod. Na žluté fáborky a vyježděné koleje pak narážíme během obou dnů. U bikerské občerstvovačky dostáváme cennou radu: „Chlapi, dávejte bacha, na trase je plno cyklistů a taky orientačních běžců.“ Jen škoda, že žádná kontrola není na Bouřňáku, kolem kterého se pořád motáme. Přece jenom není nad daleké výhledy (nejlépe z oken nějaké osvěžovny)...

Po čtvrté scházíme z kopců do obce Křižanov (340 m. n. m.), kde mapa inzeruje hospodu. A opravdu, na návsi stojí restaurant U Hořáků s výbornou malinovkou a Granátem třináctistupňovým. Abychom měli výbušné nohy, objednáváme si játra na roštu s hranolky a tatarkou. Typickou chuť tohoto pokrmu pak cítím až do pozdních nočních hodin. Po hodině a půl v hostinci se opět vydáváme na trasu. Při pohledu na prudké kopce nad námi se mi dělá mdlo – čeká nás celkové převýšení přes 600 metrů. Nakonec to není tak hrozné, zvolený postup (oplocenka 78, jeskyně 91, skála 55 a po silnici do Dlouhé Louky) je docela humánní. Mapa nabízí v Dlouhé Louce tři hospody: „Musíme je vynechat, proti plánu máme docela skluz.“ U prvních dvou podniků se nám daří naše předsevzetí úspěšně realizovat – jsou zavřené. Hostinec „Rozcestí“ v nejvyšší části obce ale funguje, takže jdeme dovnitř. Co v lese, když tady točí pivo (byť jen G10 a PU12) a kofolu? V devět odcházíme, za pozdravů přítomných štamgastů. Hostinec má za hodinu zavírat, ale vzhledem k tomu, že trempové začínají právě ladit nástroje, tak to asi nebude tak horké. Než padne tma a mlha, chceme sebrat 72 (rybníček) a 46 (jezírko) a pak se přesunout na bivak na Loučnou (956 m n. m.).

Kontroly nacházíme bez problémů a ještě si za prudkého deště, T.M.Y. a mlhy jako z písní Priessnitzu či Laca Lučeniče („Rádio, hmla a já“) dáváme bonus navíc: vrcholek klouzající skalky 65. Ve čtvrt na dvanáct už podruhé během dne míjíme Rozcestí, jehož zelené neony jihoafrické továrny na pivo musí být vidět až do Teplic. V hostinci se stále svítí, že by se tam ještě točilo? Je to tak! Lid z Dolní Louky je družný a bodrý a dvojice kokotů v mokrých dedáčích představuje ideální téma k hovoru:

„Vám se tady nějak líbí, že ste tady dneska už potřetí.“ „Kluci, nechci vám do toho kecat, ale poslední týmy před váma tu byly tak před pěti hodinama.“ „Ale ne, dva odešli kousek před nima. A vůbec se jim nechtělo.“ „Bodeť, v takovým počasí. Klucí, vyserte se na to, tady to dneska bude žít až do rána.“

„Na jakou kontrolu teď razíte?“ (Protože se v hostinci během dne vystřídalo více týmů, tak byli štamgasti s pravidly rogáče docela dobře obeznámeni. Tak se dělá propagace okrajových sportů! Zajímavá byla však představa místních o tom, jak vypadá kontrolní stanoviště: „Tady na tej 55 jsem byl, tam jsou nějaký číslovaný pytle s cementem.“) „Dáme bivak na Loučný.“ „Teď večer do Loučný? To si radši zavolejte tágo. A kde tam budete spát, v autobusový zastávce?“ „Počkej, na Loučnou jezdí autobusy?“ „Jo, je to sice prdel, kousek od Litvínova, ale autobusy tam občas zajedou.“ „Aha, ale my jdeme na kopec Loučnou.“ „Tak to jo, to je kousek, ale krpál. Tady tomu ale všichni říkaj Význštajn. Je tam takovej hříbek s lavičkama a stolem, tam se v pohodě vyspíte.“

Šerý vlk odkládá kytaru a nechává po hostinci kolovat karty s erotickou tématikou: „A teď mi řekněte, jestli je možný, aby měl někdo takhle dlouhý jazyk. Vždyť to snad už ani není jazyk, ale nějaká šavle.“ Paní: „Šavle, ty u nás doma bejvaj často.“

Následuje vypjatá výměna názorů týkající se kvality měst, odkud do Dolní Louky po pětačtyřicátým přišli předci návštěvníků hostince. Pan Bažant: „Víte, co by tady bylo, kdyby sem nepřijeli Bažanti z Kunětický Hory? Jenom bažanti! Nic víc!“ Pán č. 2: „Benešov, ten byl vždycky zaostalej, jen šutry a brambory. Vždyť tam si dodnes myslí, že angrešt je jižní ovoce!“ Pán č. 3: „Ale pozor! Musíš říct, jaký Benešov! Benešov u Prahy nebo Benešov nad Ploučnici? Aha! A jsi namydlenej!“

„Chlapi, a teď musíte rozseknout náš spor. Řekněte mu, kde je Najtajch.“ „Tak to fakt nevíme.“ „Chlapi, tak to ste mě moc zklamali. Co vy ste zač? Jste vůbec Češi?“ „Jo, sme Češi.“ “Tak proč mě, kurva, nepošlete do prdele?“

Před jednou vyrážíme na Wiesenstein. Na tomto místě bychom chtěli poděkovat servírkám z Rozcestí za výbornou obsluhu a melouny, štamgastům za příjemný večer a panu Bažantovi za fernety. Hříbek na vrcholu sice už dávno není (proč tam taky chodit, když je při cestě Rozcestí), na jeho místě ale stojí stejně využitelný přístřešek Made in České lesy. Také představa místních o tom, co je to krpál, je mírně zavádějící (za krpál je zřejmě považováno vše, kam se v zimě nedá dojet Feldou). Hledání kontroly 92 na přilehlé skále necháváme na ráno a chystáme bivak. Puch linoucí se z bot a ponožek by zahubil i hluchého psa a chodidla vypadají po polodenním ráchání ve vodě jako nohy stoletého starce (viz Dalibor Janda: „Stoletý stařec a hluchý pes“, http://www.lyrics.jirpa.cz/D/Dalibor_Janda-Stolety_starec.htm). Zalehám do spacáku, ale moc se mi nedaří zabrat. Navíc neustále ruší sportovci dohledávající kontrolu: „Támhle někdo spí. Ale chlapci, takto se nesportuje!“ Asi nejzábavnější je skupinka Němců, která čtvrt hodiny diskutuje, ze které strany půjde na kontrolu, pak to nakonec zabalí, „weil der Felsen zu rutschig ist“, a přitom na nás celou dobu svítí. Ve čtyři se probouzím lehce jetej, ale aspoň si trochu odpočinuly nohy a hlavně chodidla.

Scházíme na 87 k ústí tlakovodu s flájskou vodou a při degustaci vzorků z přilehlých studánek konstatujeme, že jestli si někdo v Litvínově kupuje balenou vodu, tak je to kkt. Přes rýhu 81 a lom 67 se dostáváme přímo k nádrži pitné vody Fláje, zahalené v mlhách. Nikde ani noha, člověk si připadá jako někde na Severu. A vlastně taky je. 83 a 77 jsou zadarmo a pak následuje neočekávaný vstup do Německa. Přebrodíš potůček, nikde žádná varování a najednou jsou všude německé nápisy, úpravná stavení a lesní lavičky, které by v českém lese nevydržely ani jednu noc. Do Čech se už vracíme přes oficiální pěší přechod, který je také asi první a poslední zachovalou stavbou v nejbližším okruhu. Dáváme prostřední skalku 84 a vcházíme do Moldavy jako předvoj výpravy německých důchodců, směřujících na nedělní oběd do „divočiny“. Obec nebo alespoň její část směrem k hranicím působí dojmem, jako by odtud teprve před týdnem odtáhl wehrmacht a včera večer vojsková uskupení prvního ukrajinského frontu. Teď už před sebou máme jen železniční mostek 33 a pak v poklidném tempu cíl. Sběratel Žižka chce ale do své sbírky ještě zařadit rybníček 34, a tak do cíle docházíme za pět minut dvanáct. Na poslední chvíli ale porážíme lotyšský Concorde X a s 1540 body končíme v mužské čtyřiadvacítce na solidním XX. místě (65 km, 74 041 kroků, 3702 spálených kilokalorií).

V cíli se dopouštíme hrubé taktické chyby: nejdřív vyčítáme a teprve pak jdeme na pivo. Vyčítání se ale protahuje na dvacet minut a ve 12:50 dochází žatecké. Honza Tojnar chtěl slyšet taky nějakou kritiku, tak tady je jedna drobná připomínka: „Po závodě nebyl zajištěn dostatečný přísun primárních iontových nápojů.“ Ale to je jen zanedbatelný detail, celý podnik musíme hodnotit nejvyšším možným počtem hvězdiček. Akce se opravdu vydařila a pořadatelům patří velké díky.

Pivko si dáváme až v půl páté na mosteckém nádraží. Vlídný průvodčí sleduje, jak do soupravy vnášíme kelímkáče: „Ano, ano, tak je to správné. Pivečka do vlaku, tak to má být. Tak je to cestování hned veselejší. Ale, ale, co to vidím. Vy máte Staropramen, tak to není vůbec dobré pivo. To já si u strojvůdce chladím lahvové Březňáčky a už teď se těším, jak si je v Praze vychutnám.“ V Klobukách pak přistupuje občan se síťovkou obtěžkanou lahvovými gambáči a okamžitě se dostává do zorného úhlu pana průvodčího: „Ano, ano, pivečko do vlaku, tak to má být. Ale, ale, co to vidím. Gambrinus to není vůbec dobré pivo. To já...“ Není nad cestování vlakem.

POKUD BY NAŠEMU TÝMU MĚLA NA ZÁKLADĚ VÝŠE UVEDENÝCH SKUTEČNOSTÍ HROZIT DODATEČNÁ DISKVALIFIKACE (NAPŘ. ZA POMOC TŘETÍ OSOBY – FERNETY OD PANA BAŽANTA NA DLOUHÉ LOUCE), PAK PROHLAŠUJEME, ŽE JDE O POUHOU FIKCI BEZ JAKÉKOLI OPORY V REALITĚ.

Ze to bude legend-wait for it -dary, to se tusilo. Advanta zkratka presne naplnila ocekavani. A protoze nikdo nechce nic psat, omezim se na konstatovani, ze Advanta probehla v poradku, v poradku.

Na ilustracnim snimku Tryskac parici na jedne (neoperovane) noze.

Slovy pouze tolik: takticky vyborne, fyzicky vyborne. 18 hodin v mokrych botech je na pohodu. Tech poslednich 6 hodin uz ne. V noci je viditelnost asi jako predloni na nocnim na Advante a hranice mezi zivotem a smrti je jen dvakrat sest milimetru v prumeru.

Predzavodni euforie:

Zavodni euforie:

Pozavodni euforie: