Parádní závod s dost dobrou přípravou na cit pro vzdálenost a azimut. Podložka vesměs podmočená louka, oraniště a milosrdný les, kterého byla menší porce.

Závodníci měli za úkol začít tam kde jim určil los. Potom oběhnout závod se shluky kontrol a falešnými kontrolami. (Terčíky měly přidělená písmena abecedy.) A doběhnout do cíle s co možná nejmenším počtem chyb. Většina objektů byly kůly (tečka) a ty jak je vidět v mapě, většinou nebyly vidět v mapě. Vězte, že jich tam bylo nepočítaně.

Co bude lepší? Říkáme si před startem. Běžet pomalu a opatrně, krokovat, brát azimut, a k tomu odbíhat k objektům v „mapě“ jsoucím, aby náš předpoklad byl dostatečně futrovaný jistotou? Anebo to napálit azimutem a typovat, který z terčíků to může být a v jaké vzdálenosti? Další z možných variant, kterou jsme před startem uvažovali, byla nejít to vůbec, vyplnit kolonky abecedou, odevzdat a nechat si napálit 20 krát 2 minuty penalizace, přičemž vyhrává ten, kdo umí nejrychleji psát a má největší kliku na písmenka. (Já bych v tomto případě volil stejné písmeno pro všechny kolonky. Bylo by to z pochopitelných důvodů K.)

Zvolil jsem ale druhou variantu, ostatně jako vždy. (Jinou strategii neumím aplikovat, ale umím jiné teoreticky věcně analyzovat s patřičnou dávkou subjektivity.) Každopádně se to asi vyplatilo, neb jsem asi vyhrál. (asi = výsledky ještě nejsou k dispozici) Na mapě Bílá můžete vidět kudy jsem běžel a kde jsem razil chybně.

Dalším skvělým zážitkem se stal trénink postavený z křižovatky u firmy Best na vrstevnicové mapě typu Quiet. (taktéž k vidění dole) Tam jsme vyběhli s Pepou Hejzlarem a musím říct, že je fakt dobrej. … I Pepa i Trénink. (Trať tréninku je tam pořád k dispozici. Pepa ne.)

Zprávy z točny. Jirka Vébr to režíroval po způsobu žebříčku B. Si kard, nafukovací oblouk, nekonečná fronta na prezentaci, účast celebrit (Tryskáč se omluvil) a kvalitní zážitek z deformace mapy. Můj poznatek je, že Flaška běhá rychle jako vítr, Ivo tvrdí že nemá čas na trénink, ale je pořád rychlejší a rychlejší, Vašek Pelc je k poražení, ale nechce se nechat a Teroš si před závodem rozostřil zrak neznámou lihovinou z místní provenience, aby potom neuspěl v samotném klání. No závod to snadný nebyl posuďte sami z přiložených map. Povšimněte si nejen poledníků ale i vzdáleností mezi kontrolami a tvarů některých hlavně na "jihu" se vyskytujících porostů a vůbec značek obecně.

Lajtnovice pokořeny. - Vzdálenost 27,5km. – Čas 03:03:30. – Závěr běhu v paralýze, jinak všechno dobrý. – I vám všem čtenářům tohoto blogu dobrý Nový rok.

Dlouho to vypadalo, že se překvapení konat nebude, ale to vypadání skončilo na postupu na K13. Ale teď pěkně po pořádku.

Když jsem byl vypuštěn do nočních ulic, razil jsem K1 a K2 se shovívavým úsměvem, řka sám sobě, že tyhle postupy nepřekvapí. Na K3 volím obíhačku zleva, protože při sprintu se nemá dlouho přemýšlet. Hm. Trochu přemýšlet jsem ale mohl! K4,5a6 – rutina, jen městská policie s majákem rekognoskovala terén. Když se blížím na K7 vidím Fialku, kterak svítí do koruny stromu. Připomněla mi pohádku od JW O chytré horákyni (http://www.youtube.com/watch?v=gsvDbfBQlS0). Kleště tam nebyly, ale na pingpongovém stole ležel lampión. Toho si nevšimla. Pak jsme běželi spolu na K8,9,10,11a12. Z K8 na K9 opět policejní asistence. Z K12 koukám, a myslím, že je to povinný úsek. Tak to točím po chodníčku a říkám si, proč to tady je povinný úsek? Aha blížím se na K22! Chyba lávky. Respektive: Chyba! Na lávku! Teď mám plnou hlavu alternativ, jak to bude vypadat za lávkou. Hlavně mocně přemýšlím, jak daleko je to na další možnou mapu. Že je za lávkou někdo s předávkou mapy o tom vůbec nepochybuji. Až do chvíle, kdy se blížím k podchodu. Zastavuji a rozhlížím se kolem. Nic. V ohromné rychlosti mně míjí Fialka se slovy „poď ještě dál“, ale mně se to nelíbí a volám za ní „a co třináctka?“ a v tom to přišlo, snad z vnuknutí mysli, nebo ze zoufalství jsem otočil mapu. Bylo mi jako trosečníkovy ve člunu co konečně spatřil pevninu. Zmatený pobíhám po náplavce a hledám zeď. Když jsem se trochu uklidnil, vzpomněl jsem si, že to má být jeskyně. Nějaký chodec se mně zeptal „co se to tady děje? Chápu, že nechápal. Pak už to šlo aincvaj. Kromě postupu na K24. Zůstal jsem stát a koukat na ten dlouhej panelák ani nevím proč. A pak abych to dovršil, jal jsem se ho obíhat z té delší strany. ???  Navíc jsem v tu chvíli hodně přemýšlel o tom, kam budu razit zbytek kontrol. Došly mi totiž políčka v průkazce. Ale to je lapálie, protože průkazka není čip a snese i nějaká data navíc:).

Budeme si teď povídat o tom, kterak se dá nebo nedá ohnout trať zakreslená pomocí GPS zařízení. Nebo si můžeme udělat vorkšop s dílnou, a to na téma koláž z mapy pro OB. Takže, budeme potřebovat nůžky, lepidlo, několik stejných map Kluk jih, čtvrtku, tempery a hodně fantazie. Nebo počítač, grafický program a velké úložiště.

Ale proč to píšu? No byli jsme trénovat na zmíněné mapě. Malinko se nám zdálo, že to místama nesedí. To se ale stává. Někdy je to únavou, někdy nepřesným během a někdy trochu mapou. V příštích větách budu popisovat, kudy jsem postupoval a nebudu si dělat pr.el. Zkuste na mapě níže vystavené sledovat moje kroky a zkuste se nedivitJ

K57 – Mačkám Garmin za běhu. Z prašné cesty řežu roh a po průseku ke kamenu (ten by šel odnést v ruce).

K56 – Po průseku až na cestu. Kus po cestě a podle porostu ke kameni (ten by museli nést dva lidi)

K55 – po vrstevnici s mírnou, opakuji mírnou tendencí nahoru a objevuji se u význačného stromu. Posed vidím o vrstevnici níž. Je na dolní hraně kolečka.

K54 – Běžím po pěšině a vbíhám na cestu a z ní hledám hustník, kolem kterého chci běžet zleva. Nakonec mně zaujme v dálce prosvítající mýtina. Po pěšině na sever a doleva k posedu.

K34 – Vyhnu se podrostu a po vrstevnici k prohlubni. Hmmm – to sedí.

K38 – Přímo kolem jihovýchodní hrany hustníku na cestu. Z cesty ale musím točit mírně doprava do sedla, protože před sebou vidím vrchol co má být vlevo.

K41 – Kolem kopce zleva, pak po pěšině a „razím“ sráz.

K42 – Taky v pohodě, jen si příště místo tenisek a holení vezmu orientky a prorážečky.

K43 – Taky v pohodě. (ten kamen by šel taky odnést v kapse)

K31 – Moje chyba.

K49 – Vývrat. No takové torzo čehosi, co by se dalo nazvat pařízkem.

K32 – běžím na hranu něčeho hustého. Pak vidím rybník a tak po hrázi na louku pak na pěšinu a k oplocence. (Kousek dál jsem si zavazoval tkaničku. Všimni si co to udělalo se záznamem)

K64 – Po cestě na křižovatku a do kopce.

K52 – Na průsek a fofrem dolů.

CÍL – Tam jsem o něco zakopl a do padakotoulu švýcarského typu upadl tak, že mně teď bolí  pravá noha. Jestli to nepřestane jdu na RTG.

Tak nevím jestli mám jet prvního ledna běhat do Tábora.

Pořadatelé mají v plánu provádět se závodníky v hotelu Relax (což nezní špatně) podivné věci uvnitř šatny (to zní o něco hůř):-)

V poslední době jsem zanedbával vkládání více či méně trefných příspěvků z důvodu prozaického – byl jsem buď v práci, nebo na nějaké běžecké akci a nebo doma s Lenkou a vínem. Odehrálo se moc akcí a ještě to nekončí. Tak třeba 12.11. běh Pintovkou (o tom jsem psal), druhý den ráno trénink co se všem účastníkům moc líbil, 16.11. Hulk plný DISKutabilních zážitků, druhý den ráno kros ve Velešíně (pěkné, ale pomalé), 19.11. Pepovo bláznění (moc pěkné a dost rychlé(byl jsem druhý)), večer nočák v Křemži (běh smíšených pocitů, kde Tryskáčův referát předčil samotný závod o němž referoval), druhý den ráno GP vytrvalců v Kamenném Újezdu (tam jsem chyběl, bo jsem zaspal), 26.11. ranní trénink (účast se příjezdem Zdenka a Kuby zvýšila o 200% a opět se všem líbil), druhý den běh okolo Baby (v hlavní kategorii 19-29 jsem byl třetí v čase 26,07 a bral price money). Netroufli si na mně ani Bláha s Vopatem a zbaběle prchli do kategorií starších. Teď nás čeká 3.12. Sněhulák u Tichých (tam se fakt těším), a druhý den Mikulášský běh ve Včelné (ten bude místo tréninku).

Za deset půlnoc vlakem z Lji do Beljaku (tak Slovinci říkají Villachu). V půl druhý jako na koni na ztichlým Hauptbahnhofu a pomalu do centra. Nonstop bary nemívaj webovky, ale našel jsem jednu rockovou hospodu s otvíračkou do čtyř. Škoda, že už rok tam není. Projdu náměstí, potkám prvního člověka, ptám se na cokoli otevřenýho, prej nic. Nakonec nacházím disco (eintritt fuer acht ojro, no fakt ne, dík) a nakonec i bar s otvíračkou do půlnoci. Jsou skoro dvě, ale dostávám (za tři dvacet) pivo. V 2:45 se bar zavře a vyrážím ještě na půlhodinku do nočního Villachu. Nic moc. Kousek po půl čtvrtý se na obzoru zjeví bus s českou SPZetkou a milou slečnou průvodkyní, a hurá do Benátek.

Ve zkratce: Jezdit do Benátek dva roky po sobě není dobrej nápad. Nějak nejste unešený z toho, že to město je na vodě. Sobotní sprint v Padově šel asi postavit líp. Takhle jsou to dostihy – a Roumen mě o dvě míny dostihne a ještě mi rve krabičku zpod čipu. Fyzicky na elitu nestačím, to je "ful zichr", jak říkají Slovinci, a pochybuju, že to bude stačit zítra na áčka. Terka si obuje boty i s vosou a nakonec do sobotního závodu neodstartuje.

V neděli vstáváme brzo, páč Terka jde hned zkraje a dorážíme do haly mezi prvníma deseti v čase asi -45. Tam už se rozcvičuje malej Valáči, kterej to bere fakt dost vážně, vstával o půl šestý. Já se jdu podívat na start, důležitý je se za startovní čárou na náměstí vyhnout studni, což se jednomu borci nedaří a pět vteřin po startu se na ní namotává. Já mířím zpátky do haly, převlíknout, na toiku – aha, tady ne, tak snad někde veřejná na San Marcu. Beru půl euro, klušu na SM a protahuju se cestou. Nakonec s pomocí místních prodavačů blevajzu nacházím "hajzlicche publico" za euro a půl, takže ladně přeskakuju turniket a seru (na to). Protože nemám hodinky, rychle klušu na start, mám to tak akorát, osm minut do startu. Běžim MA, tzn. takovou tu kategorii hned po elitě. Prostě to, kam patřim. Tady máte mapu bez postupů. Musím říct, že na chybách očividných jsem si napočítal 55 vteřin, u některých voleb těžko říct, jestli jsem šel dobře nebo špatně.

mapa bez postupů – klik for more

Tak třeba na čtyřce jsem si položil mapu v klidu na nějakej botník, nebo co to tam měli a prošel si prstem obě varianty. A dobře se rozhodl. Deset-jedenáct byl oříšek, musím říct. Doteď nevim, co bylo lepší. Celkově to bylo postavený víc jako klasika než loni, což neni (podle mě a i podle vítězky elity) taková zábava. Dlouhý postupy se chodí těma hlavníma ulicema s těma kavárnama, kde je spousta lidí, což z toho udělalo neuvěřitelně kontaktní závod. V jiným slova smyslu než obvykle. Ta paní nebyla moje chyba, najednou couvala od výlohy, trefil jsem v plný rychlosti břichem její batoh, což pani trochu rozhodilo (=otočilo asi o 360:P). Krajní frajer z řady pěti lidí, co nechtěl moc uhnout, podstoupil souboj rameno na rameno. Ten jsem vyhrál – měl jsem větší rychlost a taky jsem narozdíl od něj s nárazem počítal. Třetí konflikt pak byla moje chyba, chtěl jsem proskočit mezi holkou a klukem, místa mezi nima bylo dost, akorát jsem si nevšiml, jak moc pevně se drží za ruce. Ti mě vrátili, frajer mi chtěl ještě rozbít držku, ale utekl jsem. Záverečný middle byl v těch nejlidnatějších úzkých uličkách, takže pěkný peklo, ale tam se dá aspoň odrážet od zdí, aniž by se člověk bál, že rozbije výlohu.

Celý jsem to absolvoval (jako závodník SK Kamenice) ve VJČ dresu, pestrobarevných Salomonech a s buzolou v kapse kalhot. Doporučuju – teda to umístění buzoly. V závěru nás čekal dlouhý doběh po nábřeží, tak jsem se fest máčknul z posledního a vyplatilo se.



Tahle plaketka je za třetí místo, 72 minut práce. Na čtvrtýho luxusní náskok šesti vteřin a za mnou dalších asi 120 klasifikovaných, ou jé. Tak jasně, zas tak velkej úspěch, aby o mně psal Béďa, to není, ale jeden ze snů mám odškrnutej. Na závěr odkaz na řešení hádanky z tohoto čísla (*.jpg, 4MB).

Šumný Smolov 2000: účastníci Tour de Böhmerwald se důkladně seznamují s krásami této hraničářské vísky. Konzum s prodavačkou vypadající jako Jiřina Švorcová v Králi Šumavy, nocleh v autobusové zastávce s přítulnými hlodavci a tomu předcházející pobyt v magickém penzionu Muflon s vynikajícím pivem Gambrinus 10°, šipkovým turnajem s domorodci, minutkovou večeří a závistivými pohledy bavorských seniorů: „Tak se na to podívej: my tady máme kalte Platte a Češi si žerou zvěřinu.“

Šumný Smolov 2011: zděnou autobusovou zastávku vystřídala plexisklová stříška, pod níž bych opravdu spát nechtěl, v konzumu si už asi dlouho nikdo láhev rumu nekoupil, a obecní hospodu, v níž se podle beerborce točí Koutské, zdobí nápis „Na prodej“. Jedna jistota ale ve Smolově zůstává: penzion Muflon, kam pořadatelé umístili centrum letošního MČR. Pravda, Gambrinus 9° již není tak vynikající (za to ale u Muflona opravdu nemohou) a také menu je poněkud monotónní. Žádné minutky, jen pečené kuře. A pouze pro toho, kdo si ho s týdenním předstihem objednal. Tak se to alespoň píše v pokynech. Realita je taková, že po lokále pobíhá pan hostinský a vyvolává: „Kuře! Kdo si dá kuře?“ Kdo se přihlásí, má kuře. Žíža zvažuje, že si dá repete, ale pocit fair play v něm nakonec vítězí.

Géčko opravdu není žádný zázrak, Mary po dvou kouscích přechází na kolu s rumem, já s Žížou končíme na pěti, přesto nás ráno servírka vítá jako nějaké notory: „Tři pivečka ke snídani?“ Konečně proč ne, za chvíli se vydávají mapy. Oproti loňskému rogáči poněkud měníme taktiku. Trapná situace, kdy jsme museli poslední hodinu běžet, se již nesmí opakovat. Takže letos se čtyřiadvacítka „půjde na pohodu“. Proti tradici taky nebudeme spát v terénu, ale poprvé se navečer vrátíme do centra – do hash-housu. Proti je pouze Mary, jemuž se během náročného závodu nechce hulit hašiš. Po vysvětlení, že hash-house je stan se švédskými stoly pro chudé rogainery, ale i on souhlasí.

Plán je jednoduchý. Jihozápadním směrem k Bavorsku, cestou nabrat pět kontrol za 350 bodů, poté přechod hranice do hospody na hraniční čáře ve Friedrichshängu-Eulenbergu, tam dát jedno kontrolní, pak pět kontrol za 310,  hospoda v Rybníku, tam více kontrolních a pak noční přesun do Smolova s dobře ohodnocenými kontrolami 87, 95 a 69, které na mapě vypadají jako slušné dávačky. Celkem 890 bodů za sobotu, pak hash-house, pár hodin spánku a druhý den se jde na sever.

Mapa se jmenuje „Ve vysídleném“ – velmi případně. Kromě prvních stovek metrů po startu v lese nevidíš živáčka, pouze při dohledávkách stále narážíme na jeden severomoravsky hovořící tým, který si vybral stejné postupy. Na rozdíl od nás ale neustále běží. Kontroly nacházíme v pohodě, menší problémy jsou pouze s 64 – skálou na plochém hřbetu. V mapě jedna, v lese neúrekom, takže je to na rojnici. Ale už jsme aspoň na bavorské hranici, čili je čas na odbočku do obžerstvovačky ve Friedrichshängu. Do pěkné bavorské vesničky, která už je mimo závodní prostor, přicházíme z kopečka od severu kolem amfiteátru, kde se v létě konají rytířské turnaje, a nějak se v ní nemůžeme zorientovat. Hospoda navíc není zakreslená v závodní mapě, takže se obracíme na domorodce. Brýlatý otec s brýlatým synkem opravují okapy a náš dotaz na hospodu je očividně značně překvapil. „Hier? In Friedrichshäng? Tady ale není žádný Wirtshaus.“ „Also, danke.“ „Počkejte, možná by mohla být tamhle v tom domě. Ale určitě je geschlossen.“ Bavorští Pat a Mat ukazují na dřevěný domek stojící přímo naproti jejich baráku a tváří se dost pochybovačně. Na domu je velký vývěsní štít „Grenzwirtshaus Gerstmeier“ a je to samozřejmě hospoda. A je samozřejmě otevřená. Buď jsme se tedy potkali s výbornými herci anebo s naprostými tupouny. Osobně bych hlasoval pro druhou možnost.

Hospoda vypadá dosti letitě. Usedáme na starobylé lavice za dubové stoly a za chvíli se přišourá stařenka a už zdálky kyne berlí: „Ich kann nicht marschieren!“ („Nemůžu pochodovat!“). Objednáváme tři piva, paní hostinská nás ale posílá do kvelbu, kde se chladí lahváče a opět opakuje svoji mantru: „Ich kann nicht marschieren!“ Při hledání kvelbu omylem vcházím do obytné části domu, jsem ale včas usměrněn a nacházím bednu s lahváči. Vida, Haberl-Bräu Weizen, který se vaří v hostinském pivovárku v nedalekém Schönsee. Pivo je výborné, už dlouho jsem nepil tak dobrý pšeničák. A cena taky solidní: 1,50 EUR. Takže dáme ještě jedno? Jo, v Rybníku si pak dáme o jedno míň. Takže se jde zase do kvelbu a výčepem se opět nese tradiční komentář „Ich kann nicht marschieren!“. A při další cestě znovu. Podnik se prezentuje jako stará pašerácká hospoda, a tak samozřejmě nabízí „svačinky, jak je dříve jedli pašíři“. Jídelníček je sice sepsán v tom nejdrsnějším bavorském dialektu (asi aby si nemohli nic objednávat návštěvníci z Čehúnska), ale i tak se dá význam několika dobrůtek odhadnout: Lewakas = Leberkäse = játrovka; Greichertes as da eigna Salch = uzené z vlastní udírny. A všechno hausgemacht. No nevím, Lewakas mi vzhledem i chutí silně připomíná čínský lančmít, který koncem osmdesátých let ovládl československé obchody s potravinami, a „domácí uzené“ zase Mary komentuje jako normální šunku zakoupenou ráno v Intersparu. Dobrý dojem z výborného piva a příjemného prostředí je lehce pokažen. Navíc už je po páté, takže konečně nastal čas k odchodu. Platíme, vstáváme od stolu, když na nás najednou hospodská začíná zmateně pokřikovat: „Tochter!“ „Kommen!“ „Ich kann nicht marschieren!“ „Bayrisches Fernsehen!“ „Verstehen?“ a to vše pořád dokola. Bába mává berlemi a očividně se nám snaží něco sdělit („Dcera! Přijít! Nemůžu pochodovat! Bavorská televize! Rozumět?“), nikdo ale nechápe co. Snaží se nám vnutit svoji dceru? Máme zapnout bavorskou televizi, kde právě vystupuje dcera? Máme se s dcerou jít dívat na televizi? Nebo máme počkat na bavorskou televizi, která natočí rozhovor s dcerou a prvními českými návštěvníky hostince? Nikdo netuší. Nakonec bába vstává a o berlích a za mocného nadávání vychází na dvůr a belhavým krokem pokračuje až do stodoly, kde dcera prohazuje seno: „Zvoní ti mobil, volá tě bavorská televize.“ Dcera (dál prohazuje seno): „To nebude nic důležitýho“. Takže dobře, to byl náš drobný příspěvek k česko-německému neporozumění.

Kontrola 96 je kousek od hranice. Sice trochu nepohodlný postup přes bažinky, potůčky a melioračky, ale dohledávka v pohodě. Úplně zadarmo jsou 63 a 52, které jsou přímo na čáře. Na K52 také dochází ke změně plánu.. Pobyt u Gerstmeiera se trochu protáhl, takže se ruší Rybník (stejně tam mají jen produkty jihoafrické provenience) a všechny plánované kontroly před touto dědinou. Místo toho si dáme ještě za světla 87, 95 a 69. Ještě že tak. Jak se ukazuje, nejde o žádné „dávačky“, ale o kontroly dost záludné. To platí zvláště o K87: nejprve jsme ji začali hledat skoro o půl kiláku dříve, a ani druhý pokus by nedopadl nijak slavně. Naštěstí potkáváme tým, který nám přesně popisuje polohu kontroly (a pak pokračuje do hospody v Rybníku). Tak tohle bychom za tmy nedali ani náhodou, pravděpodobně ani za dne. Thanx! S většími či menšími obtížemi nacházíme i dvě další kontroly, k nimž nakonec – už za tmy – ještě přidáváme 74 a 39. Denní plán nakonec mírně překonán: 920 bodů.

Ve 23:17 příchod do hash-housu, ve 4:16 odchod z hash-housu. Tak je to napsáno ve výpisu z SI, čili to musí být pravda. Stejně jako maximální rychlost našeho týmu podle GPS záznamu: 45,72 km/h. Vot kosmíčeskaja těchnika.

Ranní start je ve znamení mírného chaosu. Já jdu na hajzl k Muflonovi, Žíža na TOI-TOI, Mary někam do křoví, takže potom ztrácíme cenné minuty při vzájemném hledání. Kilák za Muflonem nás předbíhá dvojice, kterou pak s přestávkami potkáváme po celý zbytek závodu. Je to docela zajímavé, protože jejich tahouna jsem potkal při své poslední návštěvě Muflona a vypadal dost chcíple. Jak ale rezignovaně pronesl jeho kolega: „On pořád běží.“ Vcelku bez problémů dáváme 77–85–45–67, docela záhadnými cestami pak dorážíme na „Začátek Apolénského příkopu“ aneb K93. Tam opět potkáváme naše staré známé, kteří nadávají na umístění kontroly 56 (hřbet, plošinka, hustník uprostřed). „A v čem byl problém?“ „Napadlo by vás, že dají kontrolu doprostřed oplocenky?“ Tak to by mě opravdu nenapadlo. Ale každopádně díky, díky této informaci jsem ušetřili kvanta času při dohledávce.  Při postupu na 68 potkáváme v Nové Vsi Honzu Tojnara, který už zdálky hlásí, že ani jedna z několika místních hospod ještě není otevřená. No, nevadí. Vypadá to, že do cíle přijdeme extrémně brzy. Sice se dost zasekáváme při hledání poslední naplánované kontroly 57, kterou nacházíme asi až na čtvrý pokus po delším pročesávání lesa. Do konce limitu zbývají dvě hodiny, do cíle jen dva kiláky. To by se ještě pohodovou chůzí dala stihnout nedaleká K36.  Kvůli mizerným třiceti bodům se ale nebudeme nijak honit, takže se jde k Muflonovi. Samozřejmě na pohodu. Sbírají se jahody, hledají se houby – prostě normální rogaining. Cílovou kontrolu razíme 76 minut před vypršením limitu. Tak to tu ještě nebylo. Ve sprchách ještě teče teplá voda, žádný nával v hospodě, géčko se taky nějak vylepšilo. Hlavní cíl byl splněn: jít na pohodu. Výsledky také na první pohled nevypadají zle: 11. z 15 v hlavní kategorii MO24. Ovšem klasika: kdyby se nevynechala 36, tak by z toho bylo deváté místo. No nic. Celkově pak našich 1420 bodů stačilo ve čtyřiadvacítkách na 47. místo ze 78. Důležité ponaučení na příští rok: půjde se opět samozřejmě na pohodu, ale o trošku menší pohodu než letos. Každopádně nám tento výkon zajistil jasné vítězství v neoficiálním Mistrovství jižních Čech v rogainingu (tento krásný výsledek nijak nesnižuje skutečnost, že Tesil byl ve Smolově jediným zástupcem Zaostalého Jihu).

Závěrečné poděkování samozřejmě patří všem pořadatelům za dobře připravený závod a skvěle zásobený hash-house.

Jen asi dvacet sekund dělilo Pepu od vítězství ve Strakonicích. Já šel na start s jasnou vidinou snadných pětadvaceti bodů a ejhle, nechybělo mnoho a bral jsem pouze třiadvacet. Další jobovka je, že jsem se startem na štítu prokletí připravil o body do žebříku. Systém průměru za pořádání jsem podcenil. S Ivem máme stejný počet vítězství (4), stejný počet druhých míst (4), jen v tom falíruje ten průměr, protože ten máme také stejný, avšak Ivo jaksi pořádal, že, a já jaksi nepořádal. Tak to by bylo k tomu žebříčku. Příště si na to dám pozor. Gratuluji Ivovi k vítězství a vyzívám k odvetě. Tady je mapa a moje postupy. Moc pěkná trať. Díky pořadatelům.